Pět let poté, cose vEvropě vzedmula „zelená vlna“, dominuje politické diskusi před evropskými volbami strach apolarizace. Levice proto musí klást důraz napozitivní hodnoty aposilovat jepomocí příběhů založených nanaději.
Když sestranám zelených vroce 2018 překvapivě dobře zadařilo vevolbách vBelgii, Lucembursku aNěmecku, hovořilo seo„zelené vlně naděje“. Zdálo se, že zelené strany uspěly idíky tomu, že sedržely svých hodnot — například sestaly hlasem mnoha Evropanů, kteří sipřejí vstřícnou migrační politiku.
Přestože tato zelená vlna obstála ivevropských volbách vroce 2019, následně převládly narativy pravicových populistů, zdůrazňující témata bezpečnosti amigrace. Opět let později jsou vmnoha zemích Evropské unie vevládě krajně pravicové strany, vjiných jejich rétorika dominuje politické debatě azelená politika vyvolává rostoucí odpor.
Pokud chtějí zelené strany nastolovat agendu pro volby doEvropského parlamentu letos včervnu, nemohou pouze reagovat naudálosti aoponenty akopírovat přitom pravicové narativy strachu aobviňování. Nová zelená vlna naděje jemožná pouze tehdy, pokud zaní budou stát nové hlasy, hodnoty avize.
Workshopy onaději sestovkami levicových aktivistů zcelé Evropy, které pořádala nasvém letním táboře včervenci 2023 Federace mladých evropských zelených (FYEG), ukázaly, že většina znich sipřeje vpolitice více příběhů založených naempatii, naší odpovědnosti při vzájemné péči asdílené lidskosti. Cochybí, jsou prostředky, jak tato vyprávění uvést vživot.
Naděje vtemných časech
V dnešní době plné nejistoty jestrach jako osobní emoce normální, instinktivní reakcí. Vpolitice ovšem strach jako emoce může způsobit, že voliči budou ještě více tíhnout krozdělujícímu pohledu nasvět ahledání obětních beránků.
V zeleném aktivismu ilevicové politice obecně jsme často vystaveni používat sdělení založená nastrachu jako prostředek kezvýšení povědomí onějakých hrozbách. Vědecké poznatky otom, jak funguje lidský mozek, nás ovšem učí, že strach jebiologicky určen ktomu, aby nám umožnil bránit sebezprostřednímu fyzickému nebezpečí. Kreakcím nasystémová, existenční rizika jeméně vhodný.
Z hlediska potřeb zelené politiky, která vyžaduje hluboké změny vchování apostojích, sdělení založená nastrachu aktivují nesprávnou část mozku. Strach vyvolává vnašem těle biologickou reakci — způsobuje například uvolnění stresových hormonů, jako jekortizol, nebo zvýšení srdeční frekvence, což nás připravuje nabezprostřední fyzické nebezpečí.
Zároveň setím vypínají části našeho mozku, které jsou spojené sreflexivním myšlením aempatií, což nás vede kupřednostňování vlastních zájmů před soucitným, dlouhodobým myšlením vespolečném zájmu. Přesně takové myšlení jepřitom nezbytné pro vytváření smysluplné politiky například voblasti ochrany klimatu.
Zelené strany byproto měly pěstovat spíše typolitické emoce, které zvýší pravděpodobnost podpory jejich cílů ajejich uskutečňování. Emoce založené nastrachu, jako jehněv aznechucení, jsou trochu jako fosilní paliva: mohou nám dát krátkodobý příval energie, ale jejich znečišťující vedlejší důsledky zůstanou vnašem politickém ekosystému ještě dlouho poté, coje spotřebujeme.
A protože lidé jsou vybaveni zrcadlovými neurony, které replikují pocity, jež vidíme uostatních, hněv jedné části společnosti zákonitě vyvolává hněv iuostatních.
Strach jepro demokratickou společnost toxickou emocí.
Filosofka Martha Nussbaumová vtéto souvislosti tvrdí, že strach jepro demokratickou společnost toxickou emocí. Demokratická společnost totiž vyžaduje vzájemnou důvěru, která umožňuje spolupráci. Autoritáři chtějí mít lidi vystrašené arozdělené právě proto, aby jim mohli snáze vládnout akoncentrovat neomezenou moc.
Naděje, píše Nussbaumová, jeemoce, která znás přetéká směrem ven, zatímco strach nás nutí seod ostatních stahovat dosebe. Právě vdobách nejistoty jsou zapotřebí politická hnutí, která budou pěstovat odolnost asolidaritu, díky níž budou lidé držet pospolu, místo aby seod sebe vzdalovali.
Naděje nabízí alternativy
Naděje stojí namyšlence, že zítřek může být lepší než dnešek, pokud seo tolidé společně zasadí. Narozdíl odoptimismu apozitivity, které byse uprostřed krize mohly jevit jako falešné nebo otravné, vsobě naděje zahrnuje strategické zaměření nato, jak temnými časy projít společně adosáhnout potřebných změn.
Naděje jemezi „pozitivními“ emocemi výjimečná také tím, že jijako lidé aktivujeme právě proto, abychom zvládli těžké životní okamžiky. Jezdrojem odolnosti, která nám umožňuje zachovat klid, rozvahu aodhodlání, abychom mohli lépe reagovat nazkoušky, jimž jsme vystaveni.
Bez jasné výzvy kakci mohou naléhavé zprávy otrudných poměrech vyvolat sklíčenost, zoufalství aúnavu zesoucitu. Lidé musí vidět, že změna jemožná. Proto jsou poselství jako „Yes, WeCan“ Barracka Obamy nebo „Wir schaffen das“ Angely Merkelové důležitým zdrojem politické angažovanosti.
Pouze pokud lidé věří, že „to má cenu“, jepravděpodobné, že sivyhrnou rukávy apodpoří odvážnou politiku, jako jetřeba přijímání nově příchozích nebo transformace městského prostoru.
Pouze pokud lidé věří, že „to má cenu“, jepravděpodobné, že sivyhrnou rukávy apodpoří odvážnou politiku, jako jetřeba přijímání nově příchozích nebo transformace městského prostoru.
Když Alexandria Ocasio-Cortezová adalší američtí demokraté představovali program Zelené nové dohody (Green New Deal), zveřejnili při té příležitosti také video „Poselství zbudoucnosti“. Tose jakoby zpětně ohlíží zazaváděním navrhovaných politických opatření, aukazuje přitom, jak bypo nich společnost vypadala, ajakou roli bypři jejich uskutečňování hráli obyčejní lidé.
Video končí poselstvím „můžeme být tím, comáme odvahu vidět“ — toje další politické ponaučení zvědeckého zkoumání lidského mozku, které seběžně využívá voblasti sportu.
Ocasio-Cortezová tak představila alternativní, nadějnou vizi budoucnosti. Oněco podobného sesnaží solarpunk — umělecké hnutí, které sipředstavuje budoucnost, vníž lidstvo žije vsouladu spřírodou, jako protiklad kdystopickému kyberpunku.
Zelená politika byse měla chtít připodobnit právě vizím solarpunku, protože lidé mají prediktivní mozky: potřebují siněco představit, aby toho pak chtěli dosáhnout. Evropská politika přitom vsoučasnosti nabízí jen málo důvodů knaději.
Odvážnější politika inspirovaná solarpunkem bynabízela vize lepší budoucnosti, pro kterou stojí zato jít kvolbám aobčansky seangažovat. Vúnoru 2023 například německá strana Zelených vevolební kampani ukázala občanům Berlína, jak byjejí dopravní politika změnila jejich okolí: více stromů, více cyklostezek apěších zón — ale především více sousedských vztahů.
Takové jednoduché cvičení byměly strany Zelených opakovat naevropské úrovni: jak byvypadala naše společnost světší svobodou pohybu, důslednou reakcí naklimatickou krizi avětší rovností arasovou spravedlností?
V USA byla Zelená nová dohoda úspěšným příkladem toho, jak může vypadat posun takzvaného Overtonova okna — rámce toho, coje vpolitice považováno zareálné. Jádrem konceptu Overtonova okna jeidea, že radikální myšlenky semohou dostat dohlavního proudu, pokud onich dostatečné množství lidí začne mluvit.
Zelená nová dohoda získala příznivce arozzuřila odpůrce, takže oní obě strany dál mluvily. Myšlenka sestala natolik významnou, že následně inspirovala Zelenou dohodu Evropské unie.
Poučení pro letošní volby doEvropského parlamentu jejasné: pokud zelené strany chtějí dostat své nápady dostředu politické debaty, musí onich mluvit. Místo aby sesnažily zvýšit svou věrohodnost přejímáním témat zmainstreamu anaskakováním nadiskuse omigraci nebo zahraniční politice, měly byakcentovat své ústřední zelené alevicové hodnoty.
Naděje jeradikální
Klíčem kvyvolání nové zelené vlny jetedy odvážné prosazování levicových hodnot vjakékoli oblasti: odmigrace poklimatickou spravedlnost, odpodpory Ukrajiny poboj proti islamofobii aantisemitismu. Radikální krajní pravici, která vpolitické debatě vyzdvihuje tanejkontroverznější anejrozporuplnější témata vyvolávající strach, může vboji opozornost konkurovat jen zelený program, který bude radikální.
Abychom změnili dominantní politický narativ, musíme měnit to, coje vpolitice považováno za rozumné — anepřizpůsobovat svá slova tomu, cozrovna hlásají novinové titulky. Přední levicová expertka nakomunikaci Anat Shenkerová-Osoriová politikům apolitičkám zdůrazňuje, aby sejasně hlásili kesvým hodnotám apřesvědčením: „Dobrá komunikace neznamená říct to, coje populární, ale dělat populárním to, coje třeba říct.“
Smyslem dobré politické komunikace jezvýšit pravděpodobnost, že selidé postaví zavaše hodnoty — nejen přesvědčivě obhajovat určitou aktuální politiku. Kognitivní lingvista George Lakoff říká, že levicoví voliči obvykle sdílí světonázor „pečujícího rodiče“, který jepostaven naempatii, starostlivosti anaději.
Nadace Common Cause (Společná věc) zase zdůrazňuje, že zelené strany sdílejí společný soubor soucitných hodnot srozmanitými hnutími zasociální spravedlnost. Pokud posílí hodnoty, nanichž stojí požadavky, jako jemanželství pro všechny, může toprospět jak stranám, tak snimi spřízněným hnutím.
Zelené strany bytedy měly svůj program obhajovat sodkazem na„vnitřní“ lidské hodnoty, jako jesociální spravedlnost, spojení spřírodou apéče odruhé, amusí sevyhnout pokušení předkládat pouze racionální, účelové argumenty, které seodvolávají na„vnější“ hodnoty typu bezpečnost abohatství, tedy například argumenty založené naekonomických nebo bezpečnostních dopadech změny klimatu.
Podobně jetřeba vyzývat khumánní migrační politice prostě kvůli péči odruhé lidi, a nekvůli ekonomickým argumentům, jako jepoptávka pozahraniční pracovní síle naevropských trzích práce.
Vyprávění založená navnitřních hodnotách mohou Evropany přesvědčit, že vnadcházejících evropských volbách byměla převážit empatie, naše odpovědnost starat sejeden odruhého asdílená lidskost. Pandemie Covid-19 ukázala, jak důležité jsou pro naše přežití spolupráce, instituce podporující mezinárodní solidaritu apolitika založená napéči, vzájemném respektu asdílené lidskosti.
Zelené strany musí usilovat oto, aby byly stejně suverénní aefektivní vpoužívání sdělení založených na„vnitřních“ hodnotách, jako jsou populisté, když používají sociální média kšíření strachu a„vnějších“ hodnot sobeckého sebezájmu.
Metodou fokusních skupin bylo před volbami doEvropského parlamentu vroce 2019 zjištěno, že jednoduché pojmy jako empatie, péče aspolečenství uEvropanů stále silně rezonují adobře popisují to, cosi občané přejí, když mluví obudoucnosti svých společností.
Na našich komunikačních seminářích onaději aktivisté zrůzných tematických oblastí izemí instinktivně vyjadřují tytéž vnitřní hodnoty, ale jen zřídka jepoužívají vesvých každodenních sděleních. Pokud však sdělení neustále neopakujete, nemáte šanci dostat jej dopolitického mainstreamu.
Zelené strany musí jednat zpřesvědčení, že většina Evropanů sdílí jejich hodnoty, amít odvahu držet sepolitického slovníku, který jeodráží. Slova jako péče, empatie aláska působí vpolitickém prostoru těžkopádně anesourodě, ale pokud jsou používána správně, mají moc změnit způsob, jímž lidé politicky uvažují.
Politici jako Barack Obama, novozélandská Jacinda Ardernová, turecký Ekrem İmamoğlu, slovenská Zuzana Čaputová anejnověji český Petr Pavel znovu aznovu dokazují, že voliči odměňují ty, kdo vnich vidí dobro. Jinak řečeno, jak píše Lakoff vesvé knize, „voliče zajímá vprvní řadě morální perspektiva aaž vdruhé řadě konkrétní detaily politiky“.
Aby sezeleným stranám dařilo, musí sezaměřit naprostý, ale náročný úkol formulovat základní morální hodnoty, nanichž teprve stojí praktické cíle jejich politiky. Mladí zelení, kteří tato cvičení prováděli naloňském letním táboře FYEG, dospěli kesdílenému souboru vnitřních hodnotových přesvědčení, jako jevíra vespolečenství, pospolitost aharmonii spřírodou.
Tyto myšlenky senyní FYEG snaží uvést dopraxe vesvých kampaních zaměřených namigraci, mír abezpečnost, vnichž zdůrazňují, že budoucnost máme pod kontrolou amůžeme jisami utvářet.
Naděje znamená jednat
Abychom vlidech probudili politickou naději, musíme jim nabídnout prostředky ketvořivému jednání. Naděje jesval, který musí být procvičován prostřednictvím činnosti, která uvádí hodnoty dožité každodenní praxe adává lidem pocit kontroly nad vlastním osudem.
Má-li zelený politický aktivismus oslovit více lidí, měl bypracovat slidskou touhou pospojení asounáležitosti. Toznamená využít také potenciál aktivit, které senemusí jevit jako tradiční formy politického jednání.
Řada výzkumů například ukazuje, že pobyt vpřírodě pomáhá zvládat stres amůže být vhodný ipro zvládání politického strachu. Činnosti, jako jepobyt vlese, uvádějí lidský mozek dostavu, kdy jeodolný vůči stresu aotevřený soucitnému ahloubavému myšlení — také proto, že spouštějí uvolňování oxytocinu, hormonu spojeného sláskou asoucitem.
Mohou také pomoci aktivovat mnoho vnitřních hodnot, které senavzájem posilují. Spojení spřírodou může například posílit naše odhodlání prosazovat hodnoty sociální spravedlnosti.
Úspěch britského kolektivu pozorovatelů ptáků Flock Together, sdružujícího lidi jiné než bílé barvy pleti, ilustruje, že má-li mít dobré politické jednání trvalý účinek, musí zasahovat dokaždodenního života adávat lidem pocit sounáležitosti aschopnosti spolupracovat.
Když siaktivisté nanašich tréninzích onaději často mají představit, jak lidé jednají podle svých hodnot avizí, přicházejí často právě stakovýmito obrazy rozmanitých skupin lidí, které sesetkávají aspolupracují vparcích či komunitních centrech.
Politické organizování kolem ochrany přírody může pro zelené strany představovat způsob, jak podpořit hodnoty, které dělají naše životy smysluplnými — podobně jako křesťanští demokraté pracují snáboženstvím nebo sociální demokraté sodborovým organizováním. Není ostatně náhodou, že pravicové populistické strany jako Fidesz nebo Alternativa pro Německo vposledních letech sílí především vmístech, kde infrastruktura pro setkávání avytváření společenství doznačné míry chybí.
Naše společenství utváří naše hodnoty, nikoli naopak. Toje zásadní poznatek, který pravicoví populisté dobře znají, ale mnozí nalevici jej kvlastní škodě zapomněli. co*koliv, cotvoří společenství, jetedy politické, ato, cose počítá jako politické, jedefinováno těmi nejlépe organizovanými anejsoudržnějšími společenstvími.
Naděje jenakonec silnější než strach
Tváří vtvář vzestupu politiky krutosti anenávisti mají mnozí aktivisté nutně pochybnosti, jak může naděje sestrachem, hněvem arozdělováním vůbec soupeřit. Tento postoj však přehlíží moc vnitřních hodnot, které stojí vjádru levicové politiky. Touha pospojení spřírodou jenapříklad vryta dokaždého znás. Jen čeká naprobuzení.
Je nazelených, aby probouzeli apoliticky zužitkovali právě tuto vrozenou radost avášeň pro svět kolem nás, kterou mnoho lidí projevuje také nainternetu (jen pomyslete napřitažlivost videí sezvířaty) — zatímco krajní pravice těží politický kapitál ztemných zákoutí sociálních sítí, plných konspiračních teorií.
Zelené politické strany byměly vesvé komunikaci hledat inovativní způsoby, jimiž politicky aktivují silné emoce, jako jeobdiv, vděčnost, úžas, radost adokonce láska. Jak naznačil nedávný výzkum, že aktivace úžasu — například prostřednictvím krásy umění — může zvýšit pravděpodobnost, že lidé přivítají vesvém sousedství nově příchozí.
Právě přímé jednání, jako jepořádání večeří pro nově příchozí nebo pozorování ptáků společně smístními, může vést kpříznivým výsledkům, kterých mediálními sděleními, posty nasociálních sítích, atiskovými konferencemi nikdy nedosáhneme.
I malé akce setak mohou stát politicky relevantními, pokud budou symbolizovat aposilovat hodnoty amyšlenky, okteré nám jde. Toto strategické ponaučení bymělo být pro politické organizátory posilou — znamená, že každý znás má moc utvářet celospolečenskou diskusi skrze příběhy, které ostatním vypráví akteré vytváří svými činy.
Hluboké emocionální síle autoritářského populismu lze konkurovat jedině tím, že nabídneme alternativu, která seopírá ostejně hluboké, ale tvořivější emoce — jako jenaděje — ahluboce lidské hodnoty — jako jespojení spřírodou, soucit alaskavost. Jak topojmenoval jeden mladý zelený aktivista nasemináři onaději, který sekonal loni vlétě pro FYEG: příběhy, které ukazují naše vzájemné propojení, jsou důležité, protože „právě tojsou věci, které nás dělají lidmi“.
